www.eMARTINKA.cz - Tisková verze článku

Článek na serveru: http://www.emartinka.cz

Ze dne: 04.02.2003
Rubrika: Doma

Titul: Že by kalamita ?

Pí,pí, pí, jistě znáte tenhle příšerný zvuk ozývající se po ránu. Budík. Nedá se nic dělat, vstávám z postele, jdu se do koupelny trochu opláchnout studenou vodou. Při průchodu chodbou ještě letmo zkontroluji na teploměru venkovní teplotu. Hmm, -5^oC. Ještě nakukuji ven a co nevidím, všude samý sníh. Počasí zcela jasně předčilo mé původní předpoklady o možném množství sněhu. Po chvíli potkávám Danu, kráčející na WC. Povídá mi,"Takhle za oknem je to venku jako v pohádce. Ještě že si můžu zalézt zpátky do postele!"

Nezbývá nic jiného, než přiložit ruce k dílu, tedy spíše k lopatě. Lopatu bohužel nemám a tak musí stačit takový dřevěný shrnovák, mimochodem vážící nejméně deset kilo. Fofrem hrnu sníh ke krajům a za chvíli je střed dvorku průjezdný. Ještě trochu před domem, vzápětí usedám za volant a couvám ze vrat. Jelikož je stále ještě tma, nemůžu tak nějak zhodnotit situaci dál na cestě. Ale kam až oko dohlédne, není sněhu více než čtyřicet centimetrů. Lehkého prašanu, to přece musím projet, ne?

Řadím zpátečku a snažím se ve vánici sledovat cestu za sebou. Jedu, jedu, najednou se auto zastavuje a to znamená jistý konec. Nejde to dozadu a kupodivu ani dopředu. Jdu okouknout situaci. Už je mi to jasné, zadní část vozu trčí v metrové závěji. Osobní auto holt není sněhový pluh ;-) Hrozná situace, to abych šel pro shrnovák.

Systematicky odhrnuji sněhovou nadílku a tiše závidím lidem procházejícím okolo mě na autobus. Že bych šel také? Nepřipadá v úvahu, nemůžu přece nechat trčet auto uprostřed veřejné komunikace! Vždyť se jedná pouze o vyjetí na hlavní silnici a ta je vzdálená od domu necelých padesát metrů. Vzdálenost, kterou se mi povedlo projet již nemusím prohrnovat, takže mi zbývají pouhé dvě třetiny ;-)

Sníh házím na hromadu a to je s takovým těžkým nástrojem pořádná fuška. Proč jenom jsem si nezakoupil v Baumaxu při poslední návštěvě lehkou hliníkovou sněhovou lopatu, proč? Takové otázky se mi honí hlavou. Při první příležitosti tak učiním. Kdo se má takhle dřít!

Konečně se dostávám až k hlavní silnici. Zbývá nejtěžší část - asi půl metru vysoká a přes metr široká hradba těžkého nasoleného sněhu vytvořená pluhem. Z posledních sil se do ní zakusuji a moje ruce nezvyklé takové činnosti se pokrývají krvavými mozoly. Uf, to byla fuška! Ještě zbývá vyprostit auto. Plazím se po zemi a ručně vyhrabuji sníh zpod něj. Stačí hlavně uvolnit kola a po chvíli bez problémů vyjíždím. Hodnotím svoji práci a nezbývá nic jiného, než se pochválit. Za hodinu a půl odházet takovou hromadu sněhu, po ránu a bez snídaně? To se zákonitě musí odrazit v mém dalším pracovním nasazení ve firmě ;-)